Chci to slyšet
Na dně každé písně,
i té nejsmutnější,
na dně každé sklénky
něco tiše cinká.
Někdy víc a jindy jenom málo.
Chci to slyšet.
Bůhví co mne nutí,
ale musím čekat na cinknutí,
jinak by se moje srdce bálo.
7.listopadu to bude přesně 25 let, kdy v Brně zemřel velký český básník Jan Skácel. Pro jeho tvorbu byla příznačná silná inspirace moravským folklórem a samotnou Moravou, její krajinou, lidmi, zvyklostmi. Na rozdíl od jiných českých básníků byl Skácelův básnický jazyk velmi úsporný. Neplýtval metaforami, tvořil spíše jednoduché a krátké obraty, někdy mu dokonce postačily k vyjádření pouhé čtyři verše:
lidé se berou pro ticho
které je slyšet jenom ve dvou
jinak to ticho neunesou
jinak je ticho přemůže
Skácel je někdy nazýván „básníkem ticha“ – jakkoli toto označení zní nelogicky, tak ticho se jako motiv v jeho poezii objevuje velmi často a má poměrně klíčovou funkci.
Jeho básně lze jen velmi těžko rozebrat a logicky zdůvodnit – asi jako většinu poezie – je třeba je spíš prožívat pocitově a žasnout nad tím, jak prostě dokázal tento básník vystihnout podstatu všeho, co nás v životě obklopuje a s přestávkami provází – radost i smutek, mládí i stárnutí, samota, sny a láska.
Proto končím tento článek symbolicky Skácelovou básní Modlitba, která toto vše shrnuje do nádherné poetické tečky a kterou bychom si povinně měli zvolit za životní motto.
Modlitba
A dej mi sílu unésti
všechno, co změnit nemám sil
Odvahu, abych to, nač stačím
na tomto světě pozměnil
A také moudrost abych znal
a od sebe to rozeznal.