21. února 1846 se narodil Svatopluk Čech, český básník, prozaik, novinář a cestovatel. Z hlediska literární historie bývá řazen ke generaci ruchovců, což byla skupina umělců, kteří se sdružili kolem almanachu s názvem Ruch (odtud název skupiny), který vyšel roku 1868 u příležitosti položení základního kamene k Národnímu divadlu. K ruchovcům bývají mimo jiné řazeni i J.V. Sládek a E. Krásnohorská. Byla to literární skupina silně zdůrazňující příslušnost k národu, národním tradicím a vlastenectví. Sám Svatopluk Čech je autorem mnoha vlasteneckých básní, jejichž patos vyznívá dnes i mírně úsměvně ( např. Jsme slabí, malí, dosti těchto řečí… Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cíl).
Do povědomí čtenářů a jejich obliby se asi nejvíce zapsal jako autor humoristických próz, jejichž ústřední postavou je svérázný pražský měšťan Matěj Brouček. Ten se dostává do různých kuriózních situací, v nichž se zcela neomylně projeví jeho maloměšťactví. Nejslavnější „broučkiádou“ je kniha Nový epochální výlet pana Broučka tentokráte do 15. století, kdy se tento „hrdina“ ocitá v centru husitských válek. Zajímá ho však jen vlastní prospěch, a tak podle toho jak se mu to hodí se vydává za husitu nebo za katolíka.
Svatopluk Čech byl pro svou tvorbu od 80. let 19. století velice oblíbenou a respektovanou osobností české společnosti. Jeho jméno nesou názvy mnoha ulic, náměstí a škol (Čechův most v Praze, Náměstí Svatopluka Čecha ve Vršovicích,…apod.)
Osvobozené divadlo je nejvíce spojováno se třemi pány, a to Jiřím Voskovcem, Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem. Proto možná bude překvapivá informace, že tuto legendární avantgardní scénu nezaložili tito tři výše zmínění, ale režisér Jiří Frejka. Frejka dal dohromady spolužáky z dramatického oddělení Pražské konzervatoře a soubor začal oficiálně hrát jako sekce hnutí Devětsil, a to přesně před devadesáti lety 8. února 1926. Roku 1927 se k souboru připojil režisér Jindřich Honzl a tentýž rok se také hrála první slavná hra Ves pocket revue (revue z kapsičky u vesty). Jiří Frejka po čase divadlo opustil, ale čtveřice Voskovec – Weriche – Ježek – Honzl se na dlouho stala základem nově vznikající české avangardní kultury.
Zpočátku bezstarostné a čistě humorné zaměření se postupně v závislosti na společenské situaci začalo měnit, a tak hry i písně stále více reagovaly na sílící vlnu nacismu v Evropě a v Československu vůbec. Odvaha iniciátorů byla veliká, nicméně roku 1938, kdy byla divadlu oficiálně odebrána koncese, se soubor rozpadl. Hlavní protagonisté odcestovali roku 1939 do USA. Po druhé světové válce se Voskovec s Werichem pokusili Osvobozené divadlo obnovit, ale doba už nebyla příliš příznivá. Jaroslav Ježek zemřel v USA roku 1942.
15. února 1971 zemřela Vlasta Kálalová, česká lékařka, specialistka na tropické nemoci a entomologii. Přispěla k výzkumu tropických nemocí a rozšířila rovněž sbírku Národního muzea o vzácné exempláře exotického hmyzu. V letech 1925–1933 působila v Bagdádu, kde léčila i členy královské rodiny. Její přínos k výzkumu tropických nemocí byl nedocenitelný a česká veřejnost ji paradoxně ani moc nezná. Osudy této výjimečné ženy literárně zpracovala spisovatelka Ilona Borská ve čtivém románu Doktorka z domu trubačů. Tato kniha se v roce 2009 zařadila hlasováním čtenářů mezi sto nejoblíbenějších knih v anketě Kniha mého srdce.
Velmi osobitý román českého autora Miloše Urbana. Tento spisovatel si libuje v inspiraci romantickými příběhy, ale také gotickým románem a hororem. Vyžívá se v symbolech, historii středověku a téměř vždy je v centru pozornosti nějaká záhada. A ne jen tak obyčejná…
Román Hastrman s podtitulem „zelený román“ je jeho třetí knihou, která vyšla roku 2001 a stala se „hitem“, protože vyplnila několikaletou pořebu českého čtenáře po skutečném a silném příběhu. Navíc v duchu hlavního hrdiny i ekologického záměru je stylově napsána zeleným písmem.
POZOR – varování pro všechny, kteří mají problém s nadpřirozenými jevy a časovými posuny. Navíc Urbanův styl je někdy záměrně morbidní, až dekadentní.
Kniha obdržela cenu Magnesia Litera za nejlepší knihu roku 2001 v kategorii próza.
